Řeka Morava pramení pod vrcholem Králického Sněžníku na území obce Dolní Morava v nadmořské výšce 1380 m. Až po soutok s Desnou teče úzkým údolím, pak se rozevírá. U Olomouce přibírá Moravskou Sázavu, dále přichází první meandrující úsek Litovelské Pomoraví. Dále protéká krajským městem Olomouc. Pod Olomoucí přijímá svůj největší levostranný přítok Bečvu, které odvádí vody z jižní části Moravskoslezských Beskyd. Pokračuje na jih, protéká moravským Slováckem a následuje druhý meandrující úsek mezi Bzencem-Přívozem a Rohatcem (Moravská Sahara). U Rohatce začíná tvořit společnou česko-slovenskou státní hranici, na území města Lanžhot přibírá Dyji, opouští Českou republiku a tvoří hranici mezi Slovenskem a Rakouskem. Vlévá se do Dunaje. Délka toku na území ČR činí 284 km, celého toku pak 383 km. Velikost povodí má rozlohu 26 658 km² (20 692,4 km² na území ČR).

Řeka do města Olomouce přitéká od severozápadu do čtvrti Černovír, proteče celým územím města a opouští jeho katastr na jižních hranicích, za Nemilany. Odtud se tok ubírá směrem k Tovačovu.

Historie Klášterního Hradiska

Klášterní Hradisko má svou bohatou historii úzce spjatu s historií Olomouce a klášter Hradisko patří k nejstarším na Moravě, lidé na zdejším návrší ostatně žili už za eneolitu, doklady o osídlení jsou i z období po zániku Velké Moravy. Samotný klášter byl založen 1078 k poctě svatého Štěpána knížetem Otou I. Olomouckým a jeho ženou Eufemií. Ve 30. letech 12. století byl klášter zásluhou opata Bohumila celkově přestavěn. Téhož století zde působil nejstarší moravský dějepisec, tzv. hradišťský analista, a došlo také k vyhnání benediktýnů z Olomouce, na jejichž místo byl uveden řád premonstrátů.

V průběhu věků byl klášter několikrát významně poškozen. V roce 1241 byl vypleněn mongolskými vojsky pod vedením Batúa a také za husitských válek byl táborskými vojsky kromě kostela sv. Štěpána vypálen. Poté došlo k menší obnově kláštera, ovšem v letech 1642–1650 byla Olomouc obsazena švédskými vojsky a došlo k dalšímu rozboření kláštera, přičemž nejcennější knihy byly odvezeny do Švédska jako válečná kořist. Postupně byl klášter opětovně obnoven a v 17. a 18. století získal barokní vzhled díky lombardskému architektu jménem Giovanni Pietro Tencalla, který pracoval pro Karla II. z Lichtenstein-Castelcornu. K definitivnímu zrušení kláštera došlo roku 1787 za josefínských reforem, majetek kanonie byl rozprodán. Už o dva roky dříve byl přeměněn na generální moravský seminář, v jehož čele v letech 1787–1790 působil Josef Dobrovský. Seminář byl ale zrušen už roku 1790 a objekty připadly armádě, která zde zřídila pevnostní skladiště. V roce 1800 zde byl zřízen zajatecký tábor francouzských vojáků a v lednu 1802 byla do Hradiska přestěhována vojenská nemocnice.

Klášteru původně patřilo rozsáhlé panství, ale po vzniku obecních samospráv v roce 1850 se jak klášter, tak malá osada okolo něj, tvořená dvěma hospodami a šesti dalšími domy, dostaly pod správu obce Černovír. Na rozdíl od ní zde ovšem došlo ke značnému průmyslovému rozvoji, roku 1870 vznikla velká sladovna bratří Kubelků, na jejímž provozu se později podíleli i další olomoučtí podnikatelé (Winter, Briessovi). Za okupace ji převzali Němci a zavedli zde farmaceutickou výrobu, která pokračovala i po poválečném znárodnění (Spofa, později Farmakon). Umístěna zde byla také rolnická škola se statkem, roku 1911 povýšená na střední zemědělskou školu, která byla dále rozšiřována. Po vzniku Velké Olomouce roku 1919 se osada Klášterní Hradisko spolu s Černovírem stala součástí města. (Zdroj: Wikipedie)

Historie Lazců

První písemná zmínka o Lazcích pochází z roku 1298, kdy král Václav II. daroval klášteru klarisek na Předhradí území za Rohelskou bránou s vodním mlýnem a malou osadou, v níž žilo osm rolníků a čtyři rybáři. Kvůli výstavbě olomoucké pevnosti byla osada roku 1746 zbořena a osm zde dosud žijících rodin se přesunulo asi jeden kilometr severněji. Zachován byl ale u nově postavené Františkovy brány zdejší starodávný mlýn, jehož majitelé se postupně střídali a který fungoval až do roku 1932, kdy vyhořel (dnes je na jeho místě novostavba finančního úřadu). Po vzniku obecních samospráv roku 1850 byly Lazce nejdříve osadou Černovíra, s nímž je pojil dřevěný most přes řeku Moravu, samostatnou obcí se staly až roku 1884. Ovšem už roku 1919 svou samostatnost ztratily, protože se staly součástí nově vytvořené Velké Olomouce.

Původně velmi malá ves se začala rozvíjet, až když zde byla roku 1876 vybudována Zweigova sladovna nebo roku 1907 Königův závod na rybí konzervy, pozdější konzervárny a mrazírny Andersen a spol., a především když na území u ramene Moravy pod katedrálou zvaném Královská louka začala na počátku 20. století výstavba vilek a rodinných domů. Této nové čtvrti se říkalo Nové Lazce nebo také Letná. Rozvíjel se i sport, bylo zde postaveno první olomoucké fotbalové hřiště (1914), kluziště, na němž se v Olomouci poprvé hrál hokej, také plovárna, dostihové závodiště nebo další fotbalové hřiště pro SK Černovír. V roce 1978 zde byla také otevřena univerzitní sportovní hala nadregionálního významu a území mezi starými a novými Lazci bylo v tu dobu zastavěno panelovým sídlištěm. (Zdroj: Wikipedie)

Historie Nových Sadů 

Ves Nové Sady (německy Neustift) byla původně založena městem Olomoucí roku 1314 na pozemcích, které mu daroval král Jan Lucemburský, přičemž měla mít za vzor už dříve založenou Holici. Od toho také pochází její německý název Neustift. Rozkládala se na jih od Blažejské brány mezi řekou Moravou a již zaniklým potokem Povelka a její obyvatelé, živící se různými řemesly, pěstováním zemědělských plodin a především rybářstvím, byli pokládáni za občany města. Rozvoj osady ale přerušila výstavba olomoucké pevnosti, všechny domy i s kapličkou byly po roce 1757 zbořeny a místní obyvatelé se museli přesídlit asi jeden kilometr jižněji (dnes ulice Střední novosadská a Dolní novosadská), kde si vzhledem k větší vzdálenosti od města v letech 1773–1775 postavili kostel sv. Filipa a Jakuba s vlastním hřbitovem. Nové Sady se díky tomu později staly sídlem nové farnosti, zahrnující též sousední Povel, jenž zůstal na Nové Sady částečně navázán i poté, co se obě vesnice staly po roce 1850 samostatnými politickými obcemi, neboť zde fungovala také pošta nebo četnická stanice.

Nové Sady byly až do roku 1945 vesnicí převážně německou, šlo o součást olomouckého jazykového ostrova, např. k roku 1890 zde žilo 1214 Němců a jen 54 Čechů. Byly zde také dvě německé školy, zatímco česká veřejná škola byla otevřena až v roce 1913. Významnější byl i německý společenský život, o což se staraly spolky „Casino“, Svaz Němců, pěvecké sdružení, tělocvičný Turnverein a další, z českých zde trochu se zpožděním začala působit např. Národní jednota nebo Sokol. Poměry mezi oběma národnostmi se pak vyrovnaly až ve 30. letech 20. století, ačkoli už v roce 1919 se Nové Sady začlenily do Velké Olomouce. Průmysl se nikdy více nerozvinul, přestože zde byl již dříve zřízen hamr nebo papírna a od roku 1870 tudy vedla železnice Olomouc–Prostějov–Nezamyslice (trať 301). Významnějšími podniky v první polovině 20. století byly např. Neoralova výroba tvarůžků a zpracování známého novosadského zelí, Obranského závod Primalit na barviva a stavební hmoty nebo Lošťákova továrna na různé výrobky pro stavebnictví. Víceméně venkovskou tvář Nových Sadů od 60. let ovšem změnila výstavba největšího olomouckého sídliště, zasahujícího přes Povel až na území Nové Ulice.

Zdroj fotografií starých pohlednic: www.fotohistorie.cz