Olomoucké parky patří k historickým a kulturním klenotům města. První olomoucký parkový prostor, Rudolfova alej, o jehož založení se postaral olomoucký arcibiskup, se stala oblíbeným místem vycházek Olomoučanů už ve 20. letech 19. století. V roce 1832 převzalo park, nalézající se původně na vojenských pozemcích, do správy město, a položilo tak základ městských veřejných sadů. Dnes se Olomouc pyšní třemi parky o rozloze více než 47 hektarů. Jsou to Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady. Pozoruhodná je hlavní alej Smetanových sadů, která měří 710 metrů. Za návštěvu stojí sbírkové skleníky, palmový, kaktusový, tropický a subtropický, kde je shromážděna ojedinělá kolekce rostlin a stromů. V Bezručových sadech je v letní sezoně přístupná botanická zahrada s rozáriem. Olomoucké parky jsou dodnes vyhledávanou oázou klidu i aktivního odpočinku. Rozlehlý prstenec zeleně obepínající historické centrum ukrývá také kolonádu s dobovou restaurací a kavárnou, hudební altánek, jezírko, cyklo a inline stezky i dětská hřiště.

Smetanovy sady

Smetanovy sady byly založeny roku 1820 osázením pevnostní plochy na západním obvodu města – předpolí mezi Terezskou a Kateřinskou branou - stromovím. První olomoucká parkovní plocha, tzv. Rudolfova alej, podlehla v roce vypuknutí prusko-rakouské války úplné zkáze.

Už ve 2. polovině roku 1866 však město hlavní alej - podle projektu arch. Maxe Machánka - opět obnovilo vysázením 710 m dlouhé aleje s kaštany a lípami. Dodnes výrazný architektonický útvar a symbol olomouckých parků dostal svou současnou podobu v roce 1919 přiřezáním líp a kaštanů do vysokých rovných stěn. Park má také zajímavou sochařskou výzdobu. V roce 1925 zde byla odhalena socha Bedřicha Smetany, podle něhož dostaly sady své nynější jméno. Řadu děl zde zanechal také Julius Pelikán, žák jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů J. V. Myslbeka - kromě vstupního portálu do palmového skleníku je to zejména pomník botanika a ředitele české reálky v Olomouci Františka Polívky. V roce 1932 byl v parku vztyčen kamenný památník postavený na paměť světového esperantského kongresu.

Vedle běžných, především listnatých dřevin, jsou ve Smetanových sadech soustředěny i mnohé dendrologické zajímavosti - tisovec opadavý původem z bažin Floridy, rostoucí na břehu jezírka, opadavý jehličnan metasekvoje čínská, rostoucí ve skupině uprostřed magnóliové zahrady. Mezi další zajímavosti Smetanových sadů patří vývojově jeden z nejstarších druhů na světě - jinan dvoulaločný (Gingko biloba). Hnědými, až 40 cm dlouhými lusky je nápadný mohutný severoamerický dřezovec trojtrnný, koncem jara pak rozkvétá velkými zelenooranžovými květy liliovník tulipánokvětý. Skupiny japonských jerlínů a ořešáků černých dotvářejí prostředí parku.

K vzácným dřevinám se řadí také korkovník amurský a borovice himalajská s jemnými svazečky jehlic. Magnóliová zahrada je odpočinkovým prostorem v sousedství pineta, který na jaře poskytuje okouzlující pohled na záplavu bílých a růžových květů, z nichž některé dosahují velikosti až 20 cm. Na podzim i v mrazivé zimě až do jara zde upoutávají pozornost žlutě a červeně kvetoucí podivuhodné východoasijské a americké keře vilínů.

Čechovy sady

Čechovy sady, tento v pořadí druhý olomoucký městský parkový prostor, datuje svou historii do 30. let 19. století. Stromová alej, později pojmenovaná Jánské stromořadí (Johannes Alle), byla vysázena v sousedství cesty spojující bývalé litovelské předměstí s pevnostní Terezskou branou.

Podobně jako Rudolfova alej (dnešní Smetanovy sady) bylo i Jánské stromořadí v souvislosti s propuknutím prusko-rakouské války vykáceno. Přesto, že bylo hned po ní obnoveno, nejvýznamnější změny doznalo až po roce 1882, když je c. k. říšské ministerstvo války přenechalo městu. Autorem projektu, který změnil stromořadí na veřejný park v přírodně krajinářském slohu, byl opět Max Machánek, podle jehož návrhu byla vybudována také hlavní alej ve Smetanových sadech. Čechovy sady, které nesou svůj nynější název od roku 1918, jsou parkem, určeným především k odpočinku. Stromové patro je tvořeno převážně běžnými druhy dřevin, k nejvzácnějším exotům patří topol úzkolistý (Populus angustifolia) původem ze západní části Severní Ameriky.

Součástí parku je Památník osvobození Olomouce sovětskou armádou odhalený v roce 1945, socha Boženy Němcové profesora V. Navrátila a pomník věnovaný významnému olomouckému grafikovi Karlu Wellnerovi od sochaře Karla Lenharta. K architektonickým zajímavostem parku patří i pevnostní tzv. Litovelská brána, která byla ke vchodu do sadů přenesena v roce 1896.

Bezručovy sady

Park Bezručovy sady vznikl na přelomu století (1898), kdy zde bylo započato s prvními sadovnickými úpravami. V těchto místech pod středověkými a tereziánskými městskými hradbami panovaly ještě ve 30. letech 19. století katastrofální hygienické podmínky, neboť sem zatékaly splašky z domů stojících na hradbách.

Ke změně došlo až v roce 1835, po vybudování kanalizace a následném vybudování promenádní cesty, která dnešními sady prochází. Při tvorbě i rekonstrukci sadů dokázali jejich tvůrci velmi dobře využít zdejších krajinných scenérií - skal, městských hradeb a ramene řeky Moravy - Mlýnského potoka, který tvoří předěl mezi sady a ohrazenou částí botanické zahrady. Stromové patro tvoří běžné druhy dřevin. Skupiny štíhlých smrků pančičových (Picea omorika) jsou novějšího data. Břehy Moravy při jejím vtoku pokrývají souvislé porosty nízkých forem tisu. Z původních druhů naší flory roste na skalách zvěšinec zední.

Architektonickou součástí Bezručových sadů je Jihoslovanské mauzoleum z roku 1926, společná hrobka s pozůstatky jihoslovanských vojáků, kteří během I. světové války zemřeli na území Moravy a Slezska. Jedenáct metrů vysoká stavba v antikizujícím stylu podle návrhu olomouckého architekta Huberta Austa vyrostla v roce 1926 na území, které město darovalo tehdejšímu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Památník Petra Bezruče olomouckých sochařů Rudolfa Doležala, Karla Lenharta a Vojtěcha Hořínka byl odhalen v roce 1947.

Botanická zahrada, součást Bezručových sadů, vznikla díky záměru rozšířit exteriéry výstaviště o tzv. Korunní pevnůstku (v 60. letech minulého století). Od 70. let zde začal vyrůstat nový park, reprezentující progresivní sadovnické záměry. Díky koncepci odlišné od té, která charakterizuje historické parky, je její území rozčleněno do menších celků, včetně tzv. zahrad národů, alpina a rozária s unikátní sbírkou 10 000 keřů růží ve více než 670 nejrozmanitějších domácích i světových odrůdách.

Zdroj: http://tourism.olomouc.eu

Zdroj fotografií starých pohlednic: www.fotohistorie.cz