Historie k Výletu po olomouckých fortech
Historie městské části Černovír
Černovír, městská část Olomouce s cca 1000 obyvateli, leží 2,5 km severně od centra Olomouce na levém břehu řeky Moravy. První zmínka o Černovíru je z roku 1249 pod latinským názvem Crivinir, německy Tzernowier. Dnešní název se ustálil až v 17. století. Lidé se zde usazovali odpradávna, především rybáři, neboť řeka jim dávala obživu. Během staletí byl okolní neprostupný lužní prales díky pilným rukám černovírských zemědělců kultivován, přeměněn na zemědělskou půdu, pole a pastviny.
Ves patřila nejprve nižší šlechtě a zemanům. Od roku 1429 je ves vedena mezi poddanskými statky premonstrátského kláštera na Hradisku a v jeho majetku zůstala až do roku 1784, kdy byla kanonie Hradisko zrušena. Za opata Kašpara byla Černovíru v roce 1556 přidělena obecní pečeť a na ni dvě parmy v síti. Samostatnou obcí v čele se starostou a radními se Černovír stal až v roce 1850. Po vzniku samostatné Československé republiky roku 1919 a zřízení Velké Olomouce se Černovír i s Klášterním Hradiskem stal jedním z městských předměstí.
Roku 1857 byl na pravém břehu Moravy postaven dosud zachovalý fort č. XXII jako součást olomoucké pevnosti, dnes jediný pevnostní objekt v České republice s funkčním padacím mostem. Vedle něho byla postavena vojenská střelnice. Na konci II. světové války bylo 2. května 1945 dovezeno na černovírskou střelnici 21 přerovských občanů, kteří povstali v Přerově proti německým okupantům a s nimi 2 olomoučtí občané, byli mučeni a nakonec zastřeleni. Obětem byl v roce 1946 postaven u střelnice pomník.
Význam Černovíra pro město Olomouc stoupl na počátku 20. století. Město hledalo další zdroje pitné vody a tento zdroj byl nalezen na rozhraní obcí Chválkovice a Černovír. Městská parní vodárna byla otevřena roku 1889 a v říjnu 1972 byla uvedena do provozu nová úpravna vody a čerpací stanice. Ještě do 1. světové války byl Černovír elektrifikován, postaven železný most přes řeku Moravu a provedena její regulace. Veřejné osvětlení bylo realizováno v roce 1923 a autobusové spojení s městem v roce 1927.
Během uplynulých 100 let postihly Černovír velké povodně v letech 1914, 1917, 1920, 1938, 1946 a 1981. Žádná ale nebyla tak ničivá jako poslední v červenci roku 1997, kdy bylo zdemolováno 75 budov. Velká voda změnila Černovír k nepoznání, ale obec žije dál, něco zmizelo navždy a nové přibylo.
Historie Řepčína
První zmínka o vsi Řepčíně pochází z listiny biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141. Původně malá ves, vždy českého charakteru, patřila zčásti do majetku olomoucké kapituly, zčásti klášteru Hradisko a několik domů klášteru augustiniánek u sv. Jakuba na olomouckém Předhradí (tato část roku 1532 připadla také kapitule). Současně zde byl také svobodný dvůr v majetku olomouckých měšťanů.
Farní správou Řepčín patřil nejdříve pod olomoucký kostel sv. Mořice, po roce 1783 do Křelova a od roku 1942 do Hejčína. Roku 1850 se stal samostatnou politickou obcí. V tu dobu zde žilo 526 obyvatel, přičemž ke konci 19. století se jejich počet zvýšil na 1319. Samostatným Řepčín zůstal do roku 1919, kdy byl začleněn do Velké Olomouce jako její městská část.
Významným počinem se stalo založení kláštera dominikánek roku 1889, který byl mateřským domem pro dalších 23 filiálek jak v okolí, tak třeba v USA. V Řepčíně měly řádové sestry dívčí učitelský ústav, dívčí obecnou a měšťanskou školu a později i odbornou školu pro ženská povolání. Na počátku 30. let 20. století byl klášter dále rozšířen o prostory dívčího reálného gymnázia. Činnost kláštera přerušil až komunistický režim. V roce 1950 musely sestry odejít a budovy sloužily nejprve jako vojenské učiliště pohraniční a vnitřní stráže, později jako nemocnice.
Hospodářský rozvoj obce souvisel s přivedením železnice a zřízením železniční stanice Olomouc-Řepčín. V roce 1903 zde byla postavena Brochova továrna na výrobu chemikálií, po třech letech přesunutá do Hodolan a nahrazená výrobou vidlí a vozových náprav Františka Pospíšila. Tento závod byl vzápětí rozšířen o slévárnu šedé litiny, což dalo základ velkým Moravským ocelárnám a železárnám, jež do jinak zemědělské obce přivedly řadu dělníků a fungovaly i po znárodnění roku 1945.
Historie městské části Neředín
Katastru Neředína vévodí Tabulový vrch. Vždy byl důležitou kótou, zejména z historického a vojenského hlediska. Je to vlastně přesně neurčitelná náhorní plošina. Takzvaný Tabulák má své nejvyšší místo 49°35'12,51''N a 17°12'59,948''E. Nadmořská výška je udávána různými zdroji různě. Tento význačný bod bohužel není nijak vyznačen ani historickou tabulkou, natož triangulační značkou.
Od nejstarších dob zde vždy bylo osídlení, archeologické nálezy jsou četné. Přelomový a unikátní objev Archeologického centra z roku 2001 dokazuje, že v období markomanských válek se římské legie dostaly až na Tabulový vrch a zřídily zde vojenský tábor (více na www.rimanevolomouci.cz). Tato skutečnost je potvrzena mezinárodním týmem specialistů. Dříve se totiž mělo za to, že hranice zamýšlené římské provincie Markomanie měla probíhat jižnějším Brněnskem. Římané pádili spíše na západ do civilizovanějších končin, které chtěli kolonizovat a "uchránit" tak před vznikajícím a šířícím se křesťanstvím. V jedné z pověstí o založení města se traduje, že to tu navštívil i sám veliký Julius Caesar.
Kolonizace později probíhala naopak směrem ze západu. Usadilo se zde v Neředíně a vůbec na Moravě tisíce německy mluvících osadníků. Tím se sice prý zkvalitnil genetický fond, ale poměr složení obyvatelstva se na dlouhá staletí proměnil výrazně ve prospěch Němců. To se změnilo až odsunem po 1. a 2. světové válce. Pamětníci sdělovali, že "Němke vokolo Holomóca chodile oblečeny jako iny Hanačke", čímž byl myšlen krásný hanácký kroj.
Koncem 18. století, v časech, kdy císařovna Marie Terezie a císař František II. chtěli za každou cenu udržet celistvost habsburské monarchie, se Rakousko muselo bránit expanzím Pruska. Vypukla Sedmiletá válka a kolem celé Olomouce bylo vybudováno ve dvou fázích opevnění a obranný fortový věnec (více zde a zde). Nejdříve však ze západu. Z 11 zachovaných pevností se nachází v Neředíně Fort č. XV.
Vždy zde byl dostatek vody pro početnou posádku, v každé pevnosti byla vydatná studna. Kolem celé Olomouce byla zrušena v šíři asi jednoho kilometru všechna zástavba, aby vzniklo rozsáhlé volné předpolí. Takže i celý Neředín byl srovnán se zemí, aby se nepřítel Prušák nemohl skrývat a byl hezky na dostřel. Vše skončilo roku 1866 příměřím. Ještě před Prusko-rakouskou válkou, v roce 1853, se konaly v Olomouci největší manévry. Císař bydlel v arcibiskupském paláci, rovněž tak ruský car Mikuláš a další potentáti z Anglie nebo baroni Rotschildové.
Po zrušení olomoucké pevnosti roku 1886 se město začalo rozrůstat na všechny strany, "za hradby", takže původní hřbitov U Dřevěného zvonu se ocitl uvnitř města, což už roku 1773 zakázal Josef II. Nový hřbitov - Ústřední - byl otevřen 1901. Měl a má katolickou, evangelickou a židovskou kapli. Jsou zde i kameny z nejstarších dob, jeden z nich zdobí hrob zakladatelů Olomouckého spolku muzejního Havelky, Wankela a Wurma. Návštěva hřbitova je jako procházka historickým parkem.
Historie obce Křelov
První písemná zmínka o vsi se vztahuje k roku 1275 (Chrelow, Krelow). Ta obsahuje zprávu o hraničním sporu mezi klášterem Hradisko a olomouckými měšťany. Mezi svědky se nachází Časta z Křelova, který patřil do rozrodu pánů ze Švábenic. Podruhé, v roce 1279, Časta vystupuje opět ve sporu, tentokráte o patronátní právo nad křelovským farním kostelem. Tento rok je nejstarší zmínkou o existenci fary a kostela v Křelově.
Na konci 13. a počátku 14. století se část Křelova s patronátním právem dostala do rukou pánů ze Šternberka, ale již roku 1329 postupuje bezdětný Diviš ze Šternberka svůj díl klášteru sv. Kláry na olomouckém Předhradí. Roku 1308 se zmiňuje olomoucká kapitula jako držitel dvora v Křelově. Třetím a posledním vlastníkem části Křelova se stalo královské město Olomouc. Kdy se tak stalo, není doposud objasněno, první zmínka o držbě se vztahuje k roku 1602. Každá část Křelova (klášterní, kapitulní a městská) tak měla svého rychtáře a vlastní hospodu, též byla začleněna do hospodářského systému a jurisdikci své vrchnosti. Období třicetileté války a především švédská přítomnost v letech 1641–1650 nijak zvlášť samotný Křelov nezasáhli a tak do lánové vizitace 1675–1678 byla obec na předválečné úrovni.
Ke konci 19. století vznikla v Křelově sladovna (1870) a cihelna (1884). Roku 1913 byla obec elektrifikována. Sokolovna byla postavena v roce 1923 a o čtyři roky později zavedena pravidelná autobusová doprava. V roce 1974 byly Křelov s Břuchotínem připojeny k městu Olomouci. V roce 1995 se po referendu obec od Olomouce opět oddělila. (Zdroj: Wikipedie)
Zdroj fotografií starých pohlednic: www.fotohistorie.cz
